close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2017

Skutečná - Chvilka pro sebe

3. května 2017 v 17:25 | Lyadell |  Téma Týdne

Co všechno můžete objevit při jedné chvíli, kterou máte sami pro sebe?

Ve skutečnosti, můj život, jakožto život náladové a až přehnaně přecitivělé, dospívající dívky, není žádné peříčko -ale čí je? Mým skutečným problémem byla vždy naivita a snaha vidět v ostatních vždy jen to nejlepší a omlouvat všechny jejich chyby a věci, kterých se dopustili a ublížily mně, nebo někomu jinému. Dokola a dokola. Můj náhled na svět se jednou rapidně změnil. Takový ten růžový svět, ve který jsem stále toužila věřit zavála ta nejtemnější mlha a já začala vidět černobíle -téměř doslova. Barvy už nic neznamenaly a vše bylo neskutečně ponuré a depresivní a ty chvilky, kdy jsem si snažila nalhávat nějaký pocit štěstí, byly tak falešné, až je mi z toho teď zle.

Právě jsem si dala takový párhodinový "internetový detox" a místo toho, abych si po škole sedla k messangeru, instagramu, nebo twitteru, jsem se rozhodla číst. Konečně jsem dočetla nejmenovanou knížku o dívce, která také psala blog. O strastech a překážkách, které jí život postavil do cesty a potom jsem si vzpomněla na slova, která mi řekla jedna holka, když knížku začala -stejně jako já- číst.
"Teď mi všechno tak nějak dochází. Ty jsi Penny, Kiko je Elliot a já-já jsem Megan." /není to doslovné, ale pravé jméno "Kika" zmiňovat nechci :))
V tu chvíli jsem mávla rukou, pousmála se a řekla, že je to v pohodě. Zrovna jsem byla u části, kde Penny popisovala, že vyrostla z kamarádství s Megan, ze které se stala sebestředná mrcha a ač se snažila jak mohla, nešlo to obnovit. Tak jsme to měly i my. Já a ta holka.
Byla to také doba po mém dvouletém emočním zkratu, ze kterého se -abych se přiznala,- vzpamatovávám až teď. Prožila jsem si lži, které má zdánlivě nejepší kamarádka na život a na smrt vypustila, nebo co začali říkat lidi, se kterými jsem se třeba nikdy ani nebavila.
Zkrátka jak jsem se teď začala z mého černobílého depresivního kolabsu vzpamatovávat, ohlížela jsem se. Když jsem si dnes udělala tu "Chvilku pro sebe," dočetla dlouho odkládanou knížku a vzpomněla si na to, co mi řekla, vzbudil se ve mně jakýsi nostalgický pocit. Přemýšlela jsem o tom, co bylo, když jsme byli ještě na prvním stupni a jaké jsem měla 'nefalšované' přátelství s Černou Magií, Větrem, Ohněm a tím stromem, ze kterého jsem si udělala 'portál.'
Podle mě je vážně to nejhezčí přiznat si, že možná nehrajete tak úpně roli superhrdinky, ale naopak té mrchy. To, že to řekla nahlas, byl jen bonus a abych bya upřímná, momentálně, v tuto chvíli a na tomto nepohodlném místečku na mojí posteli mi vůbec nevadí, jestli o mě někdy řekla něco opravdu tak hrozného, nebo někdy v budoucnu řekne, protože si dokázala přiznat, že není Flash, ale Reverse Flash, že není Batman, který se snažil pro dobro lidí, ale Superman, který hleděl jen na svou dobu a snažil se naplnit své sobecké potřeby. Takže ano, svým způsobem je také superpadouch, ale když nad tím tak přemýšlím, tím uvědoměním -a taky, protože s tím začala něco dělat- se stala superhrdinkou.
Máš dost na čem pracovat.
Já mám dost na čem pracovat.

Byla bych hrozně ráda, kdyby jste se teď zamysleli, jestli se vám taky něco takového stalo. Udělejte si chvilku pro sebe, otevřete si knížku, nebo galerii s fotografiemi, zavzpomínejte si na časy se svou kamarádkou a zeptejte se sami sebe, jak obnovit vaše přátelství, nebo proč pokulhává a hlavně příště, až se pohádáte, zkuste si uvědomit i přes nějaké ego, které vás bude brzdit, že chyba nebude jen na druhé straně.

Já si to třeba uvědomuju, moje období "psychicky labilního emočně vyčerpaného tančícího Dylana O'Briena," aka. černobílý depresivní kolabs, bylo to nejhorší, co mohlo mě i mé okolí potkat. Byla jsem opravdu nesnesitelná, plně si to uvědomuji a veřejně se omlouvám všem, kteří mě potkali. Dávám si předsevzetí, které jsem na Nový Rok nestihla -nebudu si vybívat své deprese na okolí.

A tak chci prostě hrozně věřit, že je to přátelství skutečný. Možná jsem tím začala.

PS: Hrozně bych chtěla, aby naše přátelství zase fungovalo jako švýcarské hodinky, ale bojím se, že některé rány už prostě nejdou spravit, ale "líná huba, holé neštěstí," za zkoušku nic nedám. Takže se o to pokusím, a co vy?

PPS: Vím, že tohle čteš, tak se prosím tě moc nedojímej, ale obě jsme věděly, že jeden článek spešl o tobě stejně dřív, nebo později vyjde, tos ale netušila, že to bude hned ten druhej, ha!


Vyrovnání sama se sebou

2. května 2017 v 21:52 | Lyadell |  Ostatní

Jak je možné, že jeden kluk nám může zkazit náhled na sebe samou?

Uvědomila jsem si jednu -z mého pohledu- docela důležitou věc.
Začalo to, když jsem šla na dívčí záchody, protože jsem si potřebovala upravit culík, který se mi 'rozbil.' Byla tam zrovna jedna holčina, kterou jsem tak od vidění znala. Vždycky jsem ji nějakým způsobem obdivovala, protože mi přišlo, že je hrozně roztomilá a hlavně měla úžasné vlasy. Jak jsem si tak utahovala culík, řekla mi něco hrozně hezkého.
"Jsi strašně hezká."
Doufám, že alespoň trochu tušíte, jak to zahřeje u srdíčka, když vám něco takového řekne i někdo jiný, než váš osobní stalker. Koutky automaticky mířily vzhůru a na mojí tváři po zbytek vyučování zářil úsměv -což zmizelo ve chvíli, když jsem šla s kamarádkou kolem jídelny. A kdo tam byl? Přesně ten, kterého jsem celý den chtěla vidět nejvíc. Bylo to jako bodnutí tupým nožem velkou silou, bolelo to. Tupá bolest. Všímal si jen jí. Zdá se to jako maličkost, ale když vidíte, jak se má člověk, na kterém vám z nějakého nepochopitelného důvodu záleží, k vaší kamarádce, není to vůbec příjemný pocit.
Jako kdyby se poznámka od nejmenované dívky vytratila. Odnesl ji vítr. Najednou jsem si připadala hrozně bezvýznamná, neviditelná a nedůležitá. Bylo to depresivní a mně se automaticky hrozně snížilo "ego," nebo to, co z něj zbylo.
Zkouším si jen představit, kolik dalších dospívajících dívek to musí zažívat -bolí mě z toho u srdce.
Kazí nám to náhled na sebe samotné. Člověk si řekne, že nezáleží na vzhledu a ač to má něco do sebe, je i druhá strana. A to, že kluci reagují prve na vzhled a až potom si všímají vlastností apod. -je to dokázané. A to je potom těžké vše zkombinovat. Člověk je zmatený a když má nízké sebevědomí kvůli podobným událostem, těžko se s tím žije. Přesto je ale dobré zachovat si chladnou hlavu, příště třeba reagovat, třeba jen mávnutí rukou mohlo změnit celou tehdejší situaci, ale ta nesmělost a strach "co na mě řekne? Budu se mu líbit?" který si naše podvědomí vynucuje, nás občas nutí být neviditelné. Je třeba se přemoct? Určitě. Ale jít na vše pomalu, postupně. Jsem si jistá, že i těm smělým děvčatům se občas stane, že ze sebe nemohou vydat jediného slůvka, za žádnou cenu. Tak je dobré zkusit to alespoň přes nějaká gesta, jako kývnutí hlavou, nebo mávnutí rukou... Občas postačí i úsměv, říká se přeci, že to je na dívkách to nejkrásnější.